Anglie 2013

22. září 2013 v 17:20 | Delzí. |  kterak
Ano, možná se to zdá nereálné, ale ještě žiji. Důvodů, proč jsem nepsala, bylo hned několik: jednak moje lenost a neodbytná záliba v prokrastinaci, ale navíc můj milovaný notebook zakašlal, zamumral a pádil do servisu, čili jsem bez něj byla prakticky měsíc a věřte mi, že psát článek na tabletu (dostala jsem tablet a za týden mi odešel notebook, asi se urazil) by pro mě byl docela očistec.

Každopádně, léto bylo naprosto boží, především poslední prázdninový pátek - trojkoncert Mandrage + Tomáš Klus + Kryštof, kdy vůbec poprvé spolu Klus a Kryštof zpívali jejich společný song Cesta živě. Prostě největší mazec, 10 000 lidí a celá naše skupinka nakalená až do alelůja.

Od té doby, co jsem zpátky ve škole, makám jako fretka. Všichni učitelé na nás tlačí kvůli maturitě, navíc do toho musíme v super krátké době naplánovat stužkovací večírek a spoustu dalších věcí. Na tyhle naše maturitní hrátky tady snad založím celou rubriku.

A tak když jsme to v tom ústavu viděli, někteří z nás si již po prvním týdnu sbalili saky paky a vypravili se do Anglie. Když porovnám Anglii s loňskou Francií (mimochodem, v březnu tam pojedu znovu), tak prostě.. Francie je nádherná a byla hlavně o atmosféře, ale Anglie.. Anglie byla o lidech a byl to asi nejlepší týden v mém životě. Za celý týden jsem ani jedinkrát neměla záchvat úzkosti, říkala jsem bez rozmyslu vše, co jsem chtěla, byla jsem schopná se bavit naprosto se všemi, pořádně si ten týden užít. Ten týden jsem žila naplno a kdybych mohla, okamžitě se tam vrátím a v téhle naší zaprděné republice už mě nikdy nikdo neuvidí.

Strašně se mi líbí, jak se tam lidé chovají. Že si prostě jen tak hezky pokecáte s pokladní v Primarku, než vám načte všechno zboží (a nebylo toho zrovna málo), v marketu se vás na kase zeptají jak se máte, v drogerii zkejsnete půl hodiny, protože prodavačka, která vám pomáhá vybrat správný make-up, vás ještě kompletně nalíčí (ačkoliv nemusí) a popovídá si s vámi. S hospodským rozebíráte, které pivo že je lepší. Když vybíráte mezi dvěma barvy svetrů, naprosto cizí člověk vám poradí, jen tak, protože chce. Spousta příjemných lidí (samozřejmě, že ne všichni, ale u nás se takovýhle přístup prostě nevidí). Není to tak odtažité jako tady.

Miluju Anglii! (A mám cca 500 použitelných fotek :D)












 

kterak jsem byla (rádoby) umělcem

6. srpna 2013 v 3:55 | Delzí. |  kterak
S tím optimismem jsem to v minulém článku nějak přepískla. Aspoň tak dnes soudili všichni kolem mě (nevědíc o existenci jakéhosi článku) a snažili se mě prostě a jen nasrat. Ne, nejde to říct jinak. A tak jsem se potřebovala uklidnit. Po dlouhé době jsem zase šáhla po pastelkách a mikrotužce. Nejsem žádný malíř, kreslíř, ani žádný jiný z poddruhu umělců. Nemá to správné proporce, nemá to nic. A hlavně to nemá oči! Protože ty já prostě neumím, takže se těch mých postaviček bez oken do duše nelekejte.



Pokus o dva slavné. Asi nepoznatelné. A díky mému neschopnému mobilu vizuálně značně deformované. Ale což.

×

Věcí jsem nakreslila daleko víc. Ale protože můj foťák (mobil :D) se mnou už dále odmítl spolupracovat a zřejmě usoudil, že už je toho jaksi moc, tak následuje poslední, skandální odhalení. Na dalším obrázku jsem "já" (celá šišatá, rozpláclá, bezoká a s podivnou černou čmouhou u pusy, která vznikla kvůli zradě gumy. Prostě jsem to celkově nevychytala, no). A se "mnou" je tam pan.. Ještě nevím, jak ho pracovně pojmenuju zde ;).


Krásnou čtvrtou hodinu ranní!

kterak šlo všechno až příliš hladce

5. srpna 2013 v 2:21 | Delzí. |  kterak
Mezi svými přáteli si teď připadám trochu jako bílá vrána. Všechny trápí celoživotní krize a já mám radost z toho, že mi panáčkové hospodského fotbálku svým prasečím výrazem připomínájí našeho pana ředitele. Všechno držím na hodně povrchní úrovni, tak aby mě nic nemohlo ranit. A nic mě netrápí. Že je půlka práznin pryč? No a. Že nemám kluka a upřímně ani nijak žádného nehledám? No a. Že jediný, který by to mohl změnit, se nám zamilova do jiné? No a. Že a jsem dnes viděla film, který se posunul na 1.místo největších blbostí (Pacific Rim)? No a. Že ten zájezd na Ibizu stejně nevyhrajem? No a co. Že při rozjíždění před kruháčem zařadím 3 místo 1 a chcípne mi to? Stane se. Že mě z fleku nenapadá žádný závážný problém, který bych tu mohla použít? Jedině dobře.

Tuhle flegmoušskou náladu pracovně nazývám "Bitch please mood". Zkuste najít něco, čím byste mě rozhodili, a já vám garantuju, že se vám to nepovede. Asi za měsíc se budu chystat do Anglie. A pokud jde o léto a prázdniny, můj diář není zrovna prázdný a jsem si jistá, že ty akce budou stát za to. Dokonce mě čekají ještě dva nebo tři fesťáky, které tak nesnáším (pro vendy: tohle je práce zoelly :D). Prostě věřím, že to bude bájo.


V těch nejkrizovějších, nejčernějších dobách jsem nevěřila, že stav "hepy jak dva grepy" by mohl být otázkou volby či rozhodnutí a všechny ty optimismem nabité bláboly, které něco takového tvrdily, jsem nenáviděla ze všeho nejvíc. Uvědomění, že život není film, že pokud sami něco neuděláte, žádný obrovský zvrat k lepšímu zásluhou prince na bílém koni, poštovního holuba nebo prince zakletého v poštovního holuba prostě sám od sebe nenastane.
Zeptejte se sami sebe. Chcete být šťastnější? Ano? Skvěle. A co/kdo vám v tom brání. Nejste to náhodou vy sami?
Teď si pojďme hezky zaoptimističit nad nějakými motivačními obrázkobláboly


 


ktera se mrcha najednou cítila provinile

29. července 2013 v 22:57 | Delzí. |  kterak
Po hodně dlouhé době jsem dnes viděla pana Čajovníka. Ten mě jako budoucí spolumaturant z chemie požádal o zapůjčení všech mých chemikálních sešitů z naší gymnaziální éry a konečně se dokopal k tomu, aby si pro ně přijel. Pan Čajovník je nad míru úžasný. Asi nejlepší věc na něm (kromě jeho šibalského úsměvu , inteligence a chování gentlemana) je to, jak skvěle umí vařit. Nicméně my dva spolu sdílíme jen jedinou lásku - lásku k čaji (odtud také jeho krycí jméno). Jsme a budeme pouze přátelé (je příjemné vědět, že v tomto případě se to prostě nezvrtne). Chvíli jsme ještě seděli u nás před domem a povídali si, pan Čajovník měl jít k panu VV, který bydlí přes ulici. Pan VV patří mezi ty lidi, u kterých víte, že když se řekne sraz ve 4, tak máte minimálně do půl 8 čas.

Rozhovory s panem Čajovníkem mě baví. Vždycky má v kapse nějakou historku, kterou pobaví. Všechno bylo v pohodě, dokud se od tématu "Rumunsko" (kde strávil týden na začátku léta) pan Čajovník nedostal k tématu "pan Rohožka" - můj ex. Vrátím se teď trochu do minulosti. Pan Rohožka je neuvěřitelně hodný, vtipný a udělal by pro vás všechno, co by vám na očích viděl. Vždycky pro mě byl spíš jen kamarád. Ačkoliv nejprve nesl rozchod hodně těžce (a já jsem si dodnes jistá, že mě uvnitř k smrti nenávidí), po hodně dlouhé době jsme spolu byli schopni docela dobře vycházet, smát se a připíjet na zdraví našich kamarádů. Ačkoliv kluci panu Rohožkovi stále někoho dohazují, on odmítá. Jako kdyby se zasekl. Od té doby, co jsme se rozešli, žádnou neměl. Pan Čajovník čekal nějakou reakci. A já nemohla najít žádná slova. Před očima jsem jenom viděla, jak se na mě pan Rohožka dívával. Jak byl šťasný.

Naučila jsem se ničeho nelitovat. nemá cenu si vyčítat něco, co už je nezměnitelné, obzvlášť pak, pokud jsem to v danou chvíli chtěla. Je ovšem jedna vzpomínka, jeden člověk, který ve mne vzubuzuje vinu. Jediná věc, které v životě zatím lituji, je, že jsem tak moc ublížila panu Rohožkovi. Strašně moc bych si přála, aby aspoň tušil, jak moc mi na něm záleželo. Záleží. A že to, co jsem mu provedla, nebudu nikdy s to si odpustit.

Bílé house, které mi dnes přišly. Opožděný dárek pro slečnu Flákače k narozeninám.

btw, taky u vás byla taková brutální bouřka?

kterak jsem měla pernou noc a parný den

29. července 2013 v 1:18 | Delzí. |  kterak
Stresové situace jsem nikdy nezvládala moc dobře. Když mi v sobotu večer při sledování Two and a Half Men (ano, už opravdu nevím, na co koukat) zazvonil mobil, něměla jsem ani tušení, co mě čeká. Volala mi kamarádka, slečna Flákač (v jednu chvíli jsem si psala ještě jiný blog a názvosloví pro označení reálných osob se mi líbí a ponechávám ho, brzo vás zasvětím). Předchozího dne se jelo stanovat do vesnice blízko našeho velkoměsta. Ona tam ráno zůstávala společně se slečnou Farmářkou, měly tam brigádu. Zkrátím těch cca 15 hovorů, kdy jsem se snažila slečnu Flákače uklidnit. Jela na kole ke svému otci, dvakrát spadla a vůbec si nepamatovala několik posledních dní. Brečela mi do telefonu, ať za ní přijedu. Sedla jsem a jela. Asi dvě minuty po mně dorazila na místo určení i sanita. Dnes jsem se za ní jela podívat do nemocnice, už je na tom dobře, slabý otřes mozku. Jen si nepamatuje nic od druhého pádu z kola. Hlavně, že je v pořádku. Ale nebylo to nic příjemného.

Kromě toho, že jsem se dnes vařila ve vlastní šťávě (34°C v pokoji, the hell is real!), jsem také potkala pana Právníka a pana Cynika. No, potkala. Zamávala jsem jim z klimatizovaného auta :D. Jde ale o to, že to přetrhlo letní pás "co-oči-nevidí-to-srdce-nebolí". Pan Cynik by mi nemohl být ukradený víc. Jde o pana Právníka. Nějak pořád nedokáže pochopit fakt, že ani přes jeho neustálé uhánění se s ním nejlépe do konce prázdnin nechci vidět. Pak už trochu nebudu mít na vybranou. Motal mi hlavu dlouho, chlapec. Štve mě, že se v něm pořád nedokážu vyznat.


20 podivností a obyčejných faktů o mně

27. července 2013 v 19:19 | Delzí.

1. Na člověku si nejdříve všímám obočí a očí.
2. Mám tetování. Jedná se o citát ve francouzštině z Malého prince.
3. Piju pivo. A nejradši mám Kozla!
4. Nepřipouštím si, že mě čeká maturita a odchod ze školy
5. Jsem vlastníkem vozidla. Můj milášek!
6. Ve výše zmíněném miláškovi jsem nejvíce jela 140 km/h.
7. Pravém uchu mám dvě naušnice.
8. Kdybych měla jít na plastiku a nechat si na sobě upravit jedinou věc, byl by to nos.
9. Nosím kontaktní čočky.
10. Navštívila jsem všechny státy, které sousedí s Českou republikou.
11. Sama se učím na kytaru. Začala jsem kvůli tomu, abych mohla zahrát Little Talks od Of Monsters and Men.
12. Nemám ráda festivaly. Na mě příliš mnoho lidí, mívám pak jakési záchvaty stísněnosti.
13. Nemám žádný životní sen.
14. Zbožňuju seriály. Mezi top teď patří 2 Broke Girls, Scrubs, Fringe a Chuck.
15. Největší blbost, kterou jsem kdy viděla, byly filmy Scary Movie. Všech pět za sebou v jeden den.
16. Nemám strach z tmy, bouřky, hadů, pavouků, hmyzu, výšek, zubaře a jiných věcí, kterých se lidé nejběžněji bojí.
17. Poprvé jsem se opila v 16.
18. Dva roky jsem se učila španělsky. Neumím ani slovo.
19. Nebaví mě nakupovat oblečení.
20. Nemám problém s hodně blbým a cynickým humorem.

kterak mi bylo fajn

25. července 2013 v 23:24 | Delzí. |  kterak
Už je to nějaký ten pátek, co jsem došla k závěru, že blog jaksi není nic pro mě. Život extrémně nudný, že by snad i mělo být zakázáno z něj něco publikovat. Psala jsem jen tehdy, když mi bylo zle. V dobách, kdy jsem nevěděla kudy kam. A trápilo mě to.. Dost dlouho jsem v takovém stavu byla i poté, co už pro mě byl blog naprostou ztrátou času.


Pak najednou přišel zvrat. Všechno to začalo jedním malým videem a následně velkým zamyšlením. Heej, optimisto ve mně, jsi tam ještě? Nebo tě srazil nějaký poťouchlý řidič mořského koníka? No jo, už ani moje přirovnání nejsou co bývala (stárnu, muahaha). Každopádně, musím řícit, že tyhle prázdniny jsou zatím suprčuprnejlepšouší. Jedny z posledních, já vím. Ale prostě, stojí to za to. Netrávím moc času u počítáče, pořádně lítáme s přáteli, kalíme, plánujeme párty, rušíme naplánované párty, protože nám do toho něco vlezlo, pořádáme neplánované párty. Musím to zaťukat, nechci to zakřiknout. Ale je to božíbožíbožíboží.

Pokud jde o mně, snažím se myslet jinak. Pozitivně. Je mi to sice příjemný jako vrtání zubů, ale snažím se. Fakt se snažím :D. A víte co? Je mi líp! Pořád ještě si nepřipadám dost silná na to, abych udělala změny, které udělat CHCI, aby byl můj život lepší. Ale to přijde.

Tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. Celý ten optimismus. A tenhle blog.

Zdravíme unforseen.

xxD.

Kam dál