Červenec 2013

ktera se mrcha najednou cítila provinile

29. července 2013 v 22:57 | Delzí. |  kterak
Po hodně dlouhé době jsem dnes viděla pana Čajovníka. Ten mě jako budoucí spolumaturant z chemie požádal o zapůjčení všech mých chemikálních sešitů z naší gymnaziální éry a konečně se dokopal k tomu, aby si pro ně přijel. Pan Čajovník je nad míru úžasný. Asi nejlepší věc na něm (kromě jeho šibalského úsměvu , inteligence a chování gentlemana) je to, jak skvěle umí vařit. Nicméně my dva spolu sdílíme jen jedinou lásku - lásku k čaji (odtud také jeho krycí jméno). Jsme a budeme pouze přátelé (je příjemné vědět, že v tomto případě se to prostě nezvrtne). Chvíli jsme ještě seděli u nás před domem a povídali si, pan Čajovník měl jít k panu VV, který bydlí přes ulici. Pan VV patří mezi ty lidi, u kterých víte, že když se řekne sraz ve 4, tak máte minimálně do půl 8 čas.

Rozhovory s panem Čajovníkem mě baví. Vždycky má v kapse nějakou historku, kterou pobaví. Všechno bylo v pohodě, dokud se od tématu "Rumunsko" (kde strávil týden na začátku léta) pan Čajovník nedostal k tématu "pan Rohožka" - můj ex. Vrátím se teď trochu do minulosti. Pan Rohožka je neuvěřitelně hodný, vtipný a udělal by pro vás všechno, co by vám na očích viděl. Vždycky pro mě byl spíš jen kamarád. Ačkoliv nejprve nesl rozchod hodně těžce (a já jsem si dodnes jistá, že mě uvnitř k smrti nenávidí), po hodně dlouhé době jsme spolu byli schopni docela dobře vycházet, smát se a připíjet na zdraví našich kamarádů. Ačkoliv kluci panu Rohožkovi stále někoho dohazují, on odmítá. Jako kdyby se zasekl. Od té doby, co jsme se rozešli, žádnou neměl. Pan Čajovník čekal nějakou reakci. A já nemohla najít žádná slova. Před očima jsem jenom viděla, jak se na mě pan Rohožka dívával. Jak byl šťasný.

Naučila jsem se ničeho nelitovat. nemá cenu si vyčítat něco, co už je nezměnitelné, obzvlášť pak, pokud jsem to v danou chvíli chtěla. Je ovšem jedna vzpomínka, jeden člověk, který ve mne vzubuzuje vinu. Jediná věc, které v životě zatím lituji, je, že jsem tak moc ublížila panu Rohožkovi. Strašně moc bych si přála, aby aspoň tušil, jak moc mi na něm záleželo. Záleží. A že to, co jsem mu provedla, nebudu nikdy s to si odpustit.

Bílé house, které mi dnes přišly. Opožděný dárek pro slečnu Flákače k narozeninám.

btw, taky u vás byla taková brutální bouřka?

kterak jsem měla pernou noc a parný den

29. července 2013 v 1:18 | Delzí. |  kterak
Stresové situace jsem nikdy nezvládala moc dobře. Když mi v sobotu večer při sledování Two and a Half Men (ano, už opravdu nevím, na co koukat) zazvonil mobil, něměla jsem ani tušení, co mě čeká. Volala mi kamarádka, slečna Flákač (v jednu chvíli jsem si psala ještě jiný blog a názvosloví pro označení reálných osob se mi líbí a ponechávám ho, brzo vás zasvětím). Předchozího dne se jelo stanovat do vesnice blízko našeho velkoměsta. Ona tam ráno zůstávala společně se slečnou Farmářkou, měly tam brigádu. Zkrátím těch cca 15 hovorů, kdy jsem se snažila slečnu Flákače uklidnit. Jela na kole ke svému otci, dvakrát spadla a vůbec si nepamatovala několik posledních dní. Brečela mi do telefonu, ať za ní přijedu. Sedla jsem a jela. Asi dvě minuty po mně dorazila na místo určení i sanita. Dnes jsem se za ní jela podívat do nemocnice, už je na tom dobře, slabý otřes mozku. Jen si nepamatuje nic od druhého pádu z kola. Hlavně, že je v pořádku. Ale nebylo to nic příjemného.

Kromě toho, že jsem se dnes vařila ve vlastní šťávě (34°C v pokoji, the hell is real!), jsem také potkala pana Právníka a pana Cynika. No, potkala. Zamávala jsem jim z klimatizovaného auta :D. Jde ale o to, že to přetrhlo letní pás "co-oči-nevidí-to-srdce-nebolí". Pan Cynik by mi nemohl být ukradený víc. Jde o pana Právníka. Nějak pořád nedokáže pochopit fakt, že ani přes jeho neustálé uhánění se s ním nejlépe do konce prázdnin nechci vidět. Pak už trochu nebudu mít na vybranou. Motal mi hlavu dlouho, chlapec. Štve mě, že se v něm pořád nedokážu vyznat.


20 podivností a obyčejných faktů o mně

27. července 2013 v 19:19 | Delzí.

1. Na člověku si nejdříve všímám obočí a očí.
2. Mám tetování. Jedná se o citát ve francouzštině z Malého prince.
3. Piju pivo. A nejradši mám Kozla!
4. Nepřipouštím si, že mě čeká maturita a odchod ze školy
5. Jsem vlastníkem vozidla. Můj milášek!
6. Ve výše zmíněném miláškovi jsem nejvíce jela 140 km/h.
7. Pravém uchu mám dvě naušnice.
8. Kdybych měla jít na plastiku a nechat si na sobě upravit jedinou věc, byl by to nos.
9. Nosím kontaktní čočky.
10. Navštívila jsem všechny státy, které sousedí s Českou republikou.
11. Sama se učím na kytaru. Začala jsem kvůli tomu, abych mohla zahrát Little Talks od Of Monsters and Men.
12. Nemám ráda festivaly. Na mě příliš mnoho lidí, mívám pak jakési záchvaty stísněnosti.
13. Nemám žádný životní sen.
14. Zbožňuju seriály. Mezi top teď patří 2 Broke Girls, Scrubs, Fringe a Chuck.
15. Největší blbost, kterou jsem kdy viděla, byly filmy Scary Movie. Všech pět za sebou v jeden den.
16. Nemám strach z tmy, bouřky, hadů, pavouků, hmyzu, výšek, zubaře a jiných věcí, kterých se lidé nejběžněji bojí.
17. Poprvé jsem se opila v 16.
18. Dva roky jsem se učila španělsky. Neumím ani slovo.
19. Nebaví mě nakupovat oblečení.
20. Nemám problém s hodně blbým a cynickým humorem.

kterak mi bylo fajn

25. července 2013 v 23:24 | Delzí. |  kterak
Už je to nějaký ten pátek, co jsem došla k závěru, že blog jaksi není nic pro mě. Život extrémně nudný, že by snad i mělo být zakázáno z něj něco publikovat. Psala jsem jen tehdy, když mi bylo zle. V dobách, kdy jsem nevěděla kudy kam. A trápilo mě to.. Dost dlouho jsem v takovém stavu byla i poté, co už pro mě byl blog naprostou ztrátou času.


Pak najednou přišel zvrat. Všechno to začalo jedním malým videem a následně velkým zamyšlením. Heej, optimisto ve mně, jsi tam ještě? Nebo tě srazil nějaký poťouchlý řidič mořského koníka? No jo, už ani moje přirovnání nejsou co bývala (stárnu, muahaha). Každopádně, musím řícit, že tyhle prázdniny jsou zatím suprčuprnejlepšouší. Jedny z posledních, já vím. Ale prostě, stojí to za to. Netrávím moc času u počítáče, pořádně lítáme s přáteli, kalíme, plánujeme párty, rušíme naplánované párty, protože nám do toho něco vlezlo, pořádáme neplánované párty. Musím to zaťukat, nechci to zakřiknout. Ale je to božíbožíbožíboží.

Pokud jde o mně, snažím se myslet jinak. Pozitivně. Je mi to sice příjemný jako vrtání zubů, ale snažím se. Fakt se snažím :D. A víte co? Je mi líp! Pořád ještě si nepřipadám dost silná na to, abych udělala změny, které udělat CHCI, aby byl můj život lepší. Ale to přijde.

Tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. Celý ten optimismus. A tenhle blog.

Zdravíme unforseen.

xxD.